Nástrahy ubytování v hotelu aneb dva cizí muži v jednom pokoji

Ne všichni mají to štěstí, že mají partnera či společníka, který s nimi může nebo chce jet na společnou dovolenou. Ne všichni samostatně cestující klienti si chtějí připlácet za druhé lůžko na pokoji. V tom případě je potom logické, že cestovka ubytuje muže či ženy cestující bez partnera společně s dalšími muži či ženami. Ne vždy mají v hotelu k dispozici dostatek pokojů s oddělenými postelemi. A to může být někdy problém.

Stalo se to na poznávacím zájezdu do Španělska. Jede několik sólo žen a také čtyři sólo muži. Sedadla v autobuse jsou po dvou, stejně tak hotelové pokoje na tomto zájezdu jsou vždy pro dva hosty. Ti čtyři pánové byli starý pán /80+/ , dva pánové těsně před důchodem a čtyřicetiletý Vietnamec. Cestovka je rozdělila do dvojic takto: starého pána s jedním předdůchodcem a Vietnamce s tím druhým. Společně seděli v autobuse, společně bydleli v hotelu.

Máme za sebou dva nepohodlné noční přejezdy v autobuse, jsme nevyspalí, ošuntělí, hygiena u benzínových pump není nic moc. Všichni se těšíme do hotelu, vyspat se konečně v posteli, jako lidi. Hotel je celkem ucházející, snídaně ráno povzbuzující a venku se směje sluníčko. Já sama jsem se dobře vyspala, jsem příjemně naladěna do dalšího dne a věřím, že stejně v pohodě budou i klienti. Přicházejí do autobusu, usmívají se. Ano, také jsou v pohodě, bude hezký den a snad to vydrží po celý zájezd. Přichází předdůchodce Karel, vesele ho zdravím, ptám se, jak se vyspal a dodávám, že dnes bude nádherný den. Jenže pan Karel se mračí. Co mračí, tváří se přímo naštvaně a říká: „Vy si snad děláte legraci, to byla nejhorší noc v mém životě!“. Nerozumím mu, v hotelu snad bylo všechno v pořádku, nikdo si zatím na nic nestěžoval. Snažím se brát to optimisticky a třeba si jen pán dělá legraci a znovu opakuji nadšeně, že jsme se všichni konečně pořádně vyspali a odpočinuli si po dlouhém přejezdu z domova až sem, do Španělska. „Ale já se vůbec nevyspal, celou noc jsem se přetahoval s Vietnamcem o prostěradlo!“ Teprve teď mi to došlo. Pánové měli pokoj s manželskou postelí a navíc jen s jedním společným povlečením, jak bývá zvykem v jižních zemích. Při představě jak se dva cizí muži k sobě tulí pod jednou peřinou, tedy vlastně ne peřinou, ale jen tenkým prostěradélkem, se chystám propuknout v záchvat smíchu. Naštěstí pud sebezáchovy mi velí nesmát se přímo před panem Karlem, přece jen vypadá hodně rozzuřeně… Říkám si, jak to asi vypadalo v případě té druhé dvojice. Starý pan Petr mi v autobuse ukazuje na svého mladšího spolusedícího spolunocležníka /ti dva spolu po celý zájezd po této noci už nepromluvili/: „Vidíte, paní vedoucí, tady toho pána? Večer mi řekl, že jestli na něj sáhnu, rozbije mi držku. On si snad myslí, že jsem nějaký gay. Ale já, já přece miluji ženy!“ Naštěstí pan Petr /80+/ byl psychicky mnohem odolnější než ostatní pánové a vše bral s velkou dávkou humoru /s nadšením nám taky zpíval v autobuse do mikrofonu zamilované písně a la Karel Gott/. Opravdu šťastný to stařík, i díky němu to byl krásný zájezd.

No a já pak jen do mikrofonu řekla: „Přátelé, jestli sdílíte lože s někým, s kým si nejste tak úplně blízcí, prosím, přijďte si na recepci pro ložní prádlo navíc.“ Na to reagovali někteří tím, že lepším řešením by bylo sólo pány promíchat se sólo dámami.