Vítěz soutěže o nejzábavnějšího klienta

To bylo na Islandu. Čekám na letišti na skupinu, pouhých deset klientů. Budeme malá skupinka, já průvodcuji a zároveň řídím mikrobus, určitě to bude fajn zájezd. Jen se trošku děsím toho, že jedné klientce má být 86 let. Proto jsem se taky předtím ptala šéfa, jak se vlastně řeší repatriace. Jenže paní Herta byla skvělá, ve vynikající kondici, mnohem mladší by jí mohli závidět. Vyprávěla nám, že chodí na túry s Klubem českých turistů a také že každý den vesluje na Labi dvacet kilometrů! Když jsem se jí zeptala, s kým vesluje, odpověděla: „No sama přece, oni už všichni umřeli.“ Dva roky po zájezdu jsem se dozvěděla, že prý vyhrála mistrovství Evropy ve veslování v kategorii seniorů. Jedinou měla chybu, a to tu, že si každé ráno ofoukla své krásné šediny lakem na vlasy. A protože jsme spolu sdílely pokoj v hotelu, tak mi z toho bylo vždycky ráno špatně. Ale paní Herta není hlavním hrdinou tohoto příběhu.

Při setkání klientů v příletové hale jsem si nebyla jistá jednou osobou. Na hotelový zájezd přijel někdo oblečený celý v maskáčích. Zelená vojenská košile, maskáčové kalhoty, maskáčová „kongo“ bunda, maskovaný klobouk, na nohou farmářky. Je to muž nebo žena? U některých lidí vyššího věku se to někdy obtížněji rozlišuje. Podle seznamu klientů jsem vylučovací metodou zjistila, že se jedná o ženu, 67 let. S paní Dášou byla neuvěřitelná a až brutální legrace, snad nikdy předtím ani potom jsem se tolik nenasmála. Dáma to byla totiž velmi svérázná. Byla nesmírně fajn, žádný problém s ní nebyl, na nic si nestěžovala, tvářila se ze všeho nadšeně, ba i závěrečný dotazník vyzněl nejlépe, jak mohl. Paní Dáša jen byla… prostě mluvila strašně sprostě. Každé druhé slovo znělo kurva, hovno, a tak podobně.

Prý dříve pracovala ve stavební firmě, kde šéfovala partě zedníků, a kdo chce s vlky býti… Asi se naučila výti s nimi. Je vdova, dva manželé jí prý utekli a ten třetí to nestihl, umřel. Aby nejela na zájezd sama, našla si přes internet společnici na cestu, paní obdobného věku, také vdovu, silnější postavy a v porovnání s paní Dášou velice slušnou a decentní. Ty dvě dámy se poprvé setkaly až při odjezdu na zájezd.

Sedíme v hotelové restauraci, všichni u jednoho velkého stolu a čekáme, až nám obsluha přinese večeři. Paní Dáša se nemůže dočkat, bouchne pěstí do stolu a zahlásí: „Kurva, kde je to žrádlo?“ Večeře je na stole, dojídáme. Marie, společnice paní Dáši, už dojedla a Dáša na ni: „Ty už jsi to všechno sežrala? Teda ty žereš jako prase a seš taky tlustá jako prase.“ My ostatní jsme lehce v šoku, diskrétně se tváříme jakoby nic. Jenže paní Dáša hlásí stále, po celý zájezd. Nemůžeme vedle ní jíst, protože se dusíme smíchy, já ji prosím, ať mlčí aspoň v mikrobusu nebo nás smíchy vybourám. Vracíme se z vycházky, nastupujeme do mikrobusu a Dáša: „Počkejte ještě na mě, musím se vychcat.“ Už dávno se nikdo nestydí smát nahlas, ani decentní Marie, ani noblesní paní Herta. I lehce nabručený padesátník Emil, který dnes málem zkolaboval v půlce vycházky do kopce k vodopádu Hengifossu, se začal pravidelně smát. Slovní perly paní Dáši nahráváme všichni nenápadně na diktafony v mobilech, to si nemůžeme nechat ujít. Při večeři jsme vždy rádi, že ani jazykově jinak skvěle vybavení Islanďani, kteří nás obsluhují, nerozumí češtině, to by byla ostuda. Když jí povím, že bez ní by tady nebyla žádná legrace, odpoví: „Však mám s sebou ještě dva fernety a ňáký gambáče“. Na břišní svaly působí společnost paní Dáši účinněji než posilovna. A aby byla legrace snad ještě větší, dva mladší účastníci zájezdu ve snaze paní Dášu popíchnout k dalším hláškám si jakoby spolu povídají: „Dnes jsme protáhli vycházku, nestíháme bazén“. Což paní Dášu opravdu popíchlo, protože den zájezdu neukončený koupelí ve vyhřívaném islandském bazénu by opravdu nebyl dokonalý, a tak reaguje: „Hovno, hovno, mlaďoši, bazén bude!“

Bazén opravdu byl. Jsem v mikrobusu první, abych zatopila. Přicházejí klienti a muži nám ostatním vyprávějí, že paní Dáša byla s nimi ve sprše. Normálně šla do pánských sprch a pánské převlékárny, asi byla zvyklá od těch zedníků. Všichni se řehtáme, paní Dáša přichází jako poslední, vidí, že se smějeme, pochopí hned čemu a zahlásí: „No, však to tam nic moc nebylo.“

Vrátím se ještě k paní Hertě ze začátku tohoto příběhu. Všichni jsme obdivovali její neuvěřitelnou fyzickou i psychickou kondici, které se ve svém úctyhodném věku těšila. Naše veselá paní Dáša, mladší téměř o dvacet let, paní Hertě až záviděla a podrobila ji výslechu: „Paní, to není možný, řekněte, čím trpíte? Artritida?“

„Ne,“ odpovídá překvapeně paní Herta.

„Šedý zákal?“, pokračuje paní Dáša.

„Ne“.

„Zelený zákal?“.

„Ne,“ odpovídá stále záporně paní Herta a zdá se, že snad ani nikdy neslyšela názvy těchto nemocí.

„Vy jste snad nikdy nebyla nemocná?“ už zoufale křičí paní Dáša.

Na to paní Herta říká: „No, občas mám trochu rýmu.“ Poté už paní Dáša rezignovala.