Incentivní zájezdy aneb VIP na Islandu

Incentivní zájezdy jsou oblíbenou formou bohatších firem, jak odměnit své nejvýkonnější zaměstnance a zároveň je motivovat k ještě větším pracovním výkonům. Schopní byznysmeni a manažeři jsou tak vysíláni do převážně exotických zemí, kde je o ně pečováno v nejdražších hotelech a samozřejmě mají veškerou útratu na účet firmy. Většinou se taková dovolená maskuje pod názvem služební cesta, odborná konference, firemní výjezdová porada a podobně. Okolo incentivních zájezdů se točí spousta peněz. Jen je potom škoda, pokud vybraní šťastlivci dostanou za odměnu pobyt v oblasti neodpovídající zcela jejich zájmům a tužbám.

V jedné firmě dostali na vybranou: Seychelly nebo Island. Zřejmě rozhodl ten nejzasloužilejší manažer, který byl dobrodružného ducha, a jelo se na Island. Což o to, Islandu se málokterá jiná země vyrovná, alespoň co se týká přírodních krás. Jenže zasloužilí byznysmeni mají přece jen vyšší nároky, zejména na podnebí, dostupnost všemožných služeb a samozřejmě širokou nabídku příležitostí k „shoppingu“.

Hotel nebyl vyhovující. Sice se jednalo o snad nejluxusnější hotel na ostrově, v každém pokoji byla mimo jiné například i vana s vířivkou, na terase se nabízely kdykoliv během dne i noci bazénky s termální vodou, kam vám čínský číšník s úklonou přinášel jeden drink za druhým, ale problém byl v poloze hotelu. K čemu nám je výhled na řeku směrem na jednu stranu a na činnou sopku Heklu na druhou, když nejbližší město je, považte, šestnáct kilometrů daleko! „Ani nemůžeme jít do obchodů, do restaurací, na kávičku,“ tvářily se zvláště ženy nešťastně. I hotelová restaurace nestála za nic. „Podle itineráře jsme dnes měli dostat jehněčí, tak jak to že máme lososa? Jo jako že vyměnili úterní jídelníček se středečním a jehněčí bude zítra? Tak to ne, my dnes chceme jehněčí, běžte to vyřešit“, dostala jsem příkaz a jdu tento zásadní problém řešit. Aspoň že s hotelovým barem jsou moji klienti spokojeni, však tam také tráví většinu času, tam je jim nejlépe při debatách, kdo z nich za minulý rok dosáhl vyššího obratu.

Trochu mě mrzí, že si neváží zdejších výletů za přírodními krásami. Island je drahá země a mnozí běžní klienti na dovolenou zde šetří dlouhou dobu. Ti moji to mají gratis a zřejmě je příroda moc nezajímá. Přivezu je k Geysiru, není na světě mnoho míst, kde lze vidět pravidelně vystřikující horkou vodu ze zemského nitra do výšky přes dvacet metrů. Moji VIPáci tu mají k dispozici hodinu a půl. Nejdříve jdou do prodejny suvenýrů, kde stráví víc než hodinu a potom si sednou „na kávičku“ do restaurace, která na obchod přímo navazuje. „A co ten gejzír, půjdete se na něj už konečně podívat?“, ptám se. „No jo, ještě ten gejzír“, vzdychají otráveně. Příště jedeme terénním vozidlem do horského údolí Tórsmork, kde s normálními klienty podnikáme celodenní túru. Dnes je v plánu jen tříhodinová vycházka. Zastavíme u chaty Básar a klienti odmítají kamkoliv jít. „Svítí sluníčko, budeme se tady u chaty opalovat a pak si dáme kávičku“. Jsem docela naštvaná, to jsme sem tedy nemuseli vůbec jezdit. Říkám jim, dělejte si, co chcete, já jdu na ten výlet a kdo má zájem, ať jde se mnou. Šli všichni, vyšplhali na svah nad údolím a z výhledu na ledovce, soutěsky a skály bizarních tvarů byli tentokrát nadšeni. Aspoň něco. Nejvíce se jim líbila projížďka na terénních čtyřkolkách, hlavně pánům. I jízda na sněžném skútru byla skvělá, zvlášť když nás po ní čekalo „barbecue na ledovci“.

Počasí jsme celý týden měli nádherné, s výjimkou dne, na který jsme měli rezervovaný let na Vestamanneyarské ostrovy. Bohužel od začátku dne je v oblasti jižního Islandu, kde se pohybujeme, písečná bouře. Fouká extrémně silný vítr a ve vzduchu víří písek. Nedá se ani vyjít z hotelu. Na letiště volám jen kvůli alibi, je jasné, že dnes se nelétá. Vysvětluji klientům, že mi to je velice líto, ale z dnešního leteckého výletu nic nebude a nabízím jim alternativní program. S tím ale nejsou spokojeni.

„A proč nepoletíme na ty ostrovy?, ptají se a zřejmě nechápou situaci.

„Protože je písečná bouře, letiště dnešní lety zrušilo“, vysvětluji.

„No a proč tedy nepoletíme?“.

„Protože dnes se kvůli špatnému počasí nelétá“.

„Jak nelétá, proč?“

„Přece kvůli té písečné bouři, je to nebezpečné, lety byly proto zrušeny“.

„A to oni můžou jen tak zrušit let?“.

„Samozřejmě, z bezpečnostních důvodů. Je to pro naši bezpečnost, vždyť vidíte, jak to venku vypadá“.

„Ale my jsme si to zaplatili, tak to nějak zařiďte!“

A místo aby přijali moji nabídku náhradního programu, rozhodli se, že zůstanou v hotelu, v baru.

Poslední den zájezdu je na programu vyjížďka na islandských koních do přírody. Ještě než vyrazíme z hotelu, hlavní byznysmen Josef mě přesvědčuje, že původně plánovanou pětihodinovou vyjížďku zkrátíme na maximálně tři hodiny. Nechápu proč.

„To je škoda to zkracovat, ne? Vždyť jste si sami sestavili program a máte mít pětihodinovou vyjížďku“.

„Ne, Hanko, zkrátíme to. Pět hodin je moc“.

„Ale vždyť jste to tak chtěli, ta jezdecká firma s námi počítá a čas na to přece máme. A určitě tam nebudeme sami, budou tam i jiní lidé, kvůli nám nikdo nebude nic zkracovat“.

„Říkám jen tři hodiny, nebo přijdeme o koule!“ vypadlo z Josefa.

Vyjížďka byla pro některé opravdu hororem. Jezdecké průvodkyně nás vzaly na výlet do hor, některá místa, kudy jsme projížděli byla opravdu hodně exponovaná, a moji klienti se báli až křičeli strachy. Nevěřili, že islandský kůň je mistrem v překonávání terénních překážek a nerovností a nejspolehlivějším plemenem koně na světě. Báli se a křičeli a abych je nemusela moc poslouchat, pobídla jsem vždy svého koně a jela vpředu s průvodkyní. Průvodkyně svoji práci braly velmi zodpovědně a asi nás chtěly potěšit, protože vyjížďku prodloužily a ukazovaly nám další a další místa nad rámec obvyklé trasy. Zejména muži už ale hodně trpěli a stále úpěli: „Když už to skončí? Kdy už to proboha skončí?“.

Na závěr se moje skupinka shodla na tom, že se jim zájezd líbil, ale příště pojedou raději na ty Seychelly.