Jak jsem poprvé řídila mikrobus s klienty

Jak někteří víte, před lety jsem si udělala řidičák na autobus. Ne že bych chtěla brát práci profesionálním řidičům, ale občas se to může hodit. Třeba když zájezdovým řidičům „dojde kolečko“ a je potřeba dojet. Nebo v případě, že se na zájezd přihlásí málo lidí, tak se akce nemusí zrušit, ale nasadí se průvodce-řidič v jedné osobě. Klienti nejsou zklamaní, cestovka ušetří za řidiče a průvodce si vydělá /snad/ o něco víc.

Jak to chodí v autoškolách asi není potřeba vysvětlovat, řidičák jsem dostala po pěti hodinách jízd /místo povinných třiceti/, takže vzhledem k ceně autoškoly mě jedna jízda vyšla na více než tři tisíce korun. Hádat se s vedením autoškoly raději ale nebudu, to by mi pak ten řidičák už nikdo nikdy nedal.

No ale uznejte, kolik toho člověk asi umí po takovém rychlokurzu? I proto své první klienty-pasažéry očekávám s obavami. Na letišti na mě bude čekat patnáctimístný mikrobus, ve kterém jsem nikdy neseděla. Budu ho vůbec umět nastartovat? Naštěstí nepřiletím společně s klienty, jsem už na místě a můj předchozí, právě končící zájezd jezdil velkým autobusem s profesionálním řidičem Petrem. Petr má s klienty odletět, ale je tak hodný, že riskuje zmeškání letadla a aspoň mi pomáhá zjistit, jak se vůz otevírá a zavírá, jak fungují světla a stěrače. Pak mě nechává napospas osudu a mizí v útrobách letiště. Teď už mi nikdo nepomůže a ten mikrobus mi přijde prostě obrovský!

Přiletěli klienti. Když se ptají po řidičovi a já jim odpovídám, že to jsem přece já, vidím, jak blednou a ztrácejí řeč. Ještě ke všemu přiletěli v tu nejhorší možnou dobu – o půlnoci, cesta do hotelu tedy probíhá potmě, lije tak, že stěrače nestíhají, do toho islandský vítr lomcuje mikrobusem. Nevidím do zrcátek, ta jsem si zapomněla nastavit. I sedačka je nějak moc daleko od volantu, sotva dosáhnu na pedály. Nechci ale zdržovat a ještě více děsit klienty, těch pár kilometrů do hotelu snad dojedeme.

Příští ráno vypadá optimisticky a i když si stále moc nevěřím, jede se mi docela dobře. Jen si říkám, co mi to dali v té půjčovně za krám. Šlapu na plyn, co to jde, ale víc než osmdesátku se mi nedaří z vozidla dostat. Proč to sakra nejede rychleji? Vždyť to bude lidem divné, budou si myslet, že se bojím jezdit, poznají, že jsem začátečník. Ačkoliv mikrobus nejede rychleji než 80 km v hodině, stejně všechny ostatní na silnici bez problémů předjíždím. Jede se mi opravdu výtečně a samozřejmě poctivě dodržuji rychlost – v obci rovných padesát, na štěrku osmdesát, jen tu devadesátku ne a ne vytlačit. Klienti mlčí, do řízení mi naštěstí nikdo nemluví /toho jsem se bála, že budou chytří pánové poučovat/. A po dni plném hezkých míst a procházek v přírodě jsme v dalším hotelu. Klienti vypadají spokojeně, jsou milí, je s nimi legrace. Jsem spokojená.

Ráno jsem jako vždy první po snídani, naložím si batoh a připravuji vozidlo na další den. Když tu zaostřím na tachometr a krve by se ve mně nedořezal! Tachometr totiž ukazuje rychlost nikoliv v kilometrech, ale v mílích za hodinu! A já přitom včera tak poctivě dodržovala… Když si nastoupili klienti, omluvila jsem se jim za včerejší rychlou jízdu a vysvětlila jim to. Oni jen poznamenali: „No, říkali jsme si, že jezdíte docela zostra“, a pak se jen smáli.

Další průběh zájezdu byl v pohodě a až když mě při poslední společné večeři chválili, jaký jsem skvělý řidič, tak jsem se jim přiznala, že povinné hodiny z autoškoly jsem si dojezdila až s nimi. Myslím, že mi nevěřili.