Otylé Islanďanky

Průměrný Islanďan není žádný drobeček. Aby tento národ přežil staletí v drsných klimatických podmínkách svého ostrova, musel pro to mít poctivé fyzické dispozice. Islanďané jsou opravdu urostlí lidé a zvláště jejich ženy mají často kvalitní tukové zásoby, aby jim přes dlouhé zimní období nebylo chladno. Vždyť i ostatní živočichové žijící v chladných krajích jsou větší a objemnější, vzpomeňme třeba ledního medvěda. Zejména při návštěvách vyhřívaných koupališť my poctivě stavěné české ženy ztrácíme komplexy méněcennosti. Mnohé Islanďanky jsou opravdu jak medvědice.

Jako obvykle jsem při tomto zájezdu dávala při ubytování přednost rodinám s dětmi a dvojicím. Zbýval mi mladý muž Pavel a několik dam převážně předdůchodového věku a mezi ně jsem se snažila nějak rozdělit zbývající lůžka. Bohužel Pavel musel vždy sdílet pokoj s některou z lichých žen. A aby to neměl fádní, tak jsem ho ubytovávala každý den s jinou. Dámám zjevně nijak nevadilo ubytování ve dvoulůžkovém pokoji s mladým mužem a Pavel byl velmi tolerantní a přátelský. Dobře vycházel se všemi dámami, se kterými postupně sdílel pokoj, a jistě k tomu přispěly i kvalitní zásoby slivovice, které s sebou měl on i jeho spolunocležnice. Nejvíce si rozuměl s paní Helenou, která byla dost při těle a ze všech účastníků jednoznačně nejupovídanější, nejveselejší a nejhlučnější.

Opět se vytvořila výborná parta a každý večer se všichni scházíme k společnému vaření, vyprávění zážitků a popíjení. Zájezd funguje jak má, počasí nám přeje. Jen jedna chybička se vloudila. V ubytovně v Árnes na nás asi pozapomněli a chybí sedm lůžek. Opravdu chybí lůžka pro sedm lidí a zřejmě s tím nic nenaděláme, postele navíc si z prstu nevycucám. Sedm lidí včetně mě. Já budu bez postele, to je jasné. Islandskému řidiči brát postel nechci, má dnes za sebou dlouhou jízdu, zítra ho čeká ještě delší. Ne, řidič potřebuje pořádný odpočinek, postel mu nechám, ale pro dnešek přijde o privilegium vlastního pokoje. Má dvojlůžák, vezme k sobě Pavla. A zbývá pět lidí. Sázím na psychickou otužilost lichých žen a vysvětluji jim, že dnes budeme spát společně na matracích ve společenské místnosti. Nadšené nejsou a bojí se, že stará záda jim nedovolí ráno vstát z matrace, ale berou to sportovně. Věra skuhrá nejvíc, tu necháme na gauči a my ostatní táboříme na podlaze. Ostatní účastníci nás okukují a fotografují. Naštěstí tu spíme jen jednu noc. Je ráno, balíme a přitom si všímám, že Pavel, se kterým jsem dosud vycházela velice přátelsky, mě dnes ani pořádně nepozdravil a tváří se kysele. Co jsem mu udělala? Nic, to jen islandský řidič v noci příšerně chrápal a chudák Pavel se nevyspal.

Zájezd pokračuje, už žádné problémy s ubytováním nejsou. Jsme u kaldery sopky Askja a většina lidí se jde vykoupat do jezírka s teplou vodou v kráteru Víti. S plavkami se nikdo neobtěžuje, ještě by je síra rozežrala. Tady se všichni koupají „na Adama“, mladí, staří, štíhlí či tlustí. A Pavel křičí: „Podívejte, to je ale vyžraná Islanďanka!“ A ukazuje na svoji spolunocležnici Helenu. Helena si totiž před koupelí odložila brýle a Pavel ji přes páru z jezírka vycházející nepoznal a považoval za místní medvědici…