Pozor na horskou nemoc!

Horská nemoc je nebezpečná, onemocnět jí může kdokoliv, ať už zkušenosti s vysokou nadmořskou výškou má, či nemá. Je potřeba dbát na prevenci a hlídat případné první příznaky. Některé situace moc veselé nejsou, některé ale překvapivě ano /hlavně když už je člověk z cesty v pořádku doma/.

Na zájezd do Nepálu s cílem dostat se k Mount Everestu se se mnou vydali čtyři klienti. Paní Jitka se svým synem Honzou a dva mladí manažeři Pavel a Pavel. S Jitkou jsme si porozuměly nejvíc, brzy jsme totiž zjistily, že jsme obě vystudovaly odbornou biologii, jen ona je o generaci starší a mými profesory na vysoké škole byli právě její bývalí spolužáci a dnes kolegové z oboru. Takže jsme je hned začali drbat, vyprávět a vzpomínat, co na koho z nich víme, jak se kdy kde na které terénní praxi opili a co jiného prováděli. Honza byl nejmladším a také nejzdatnějším účastníkem. Pavlové byli pohodáři, až lenoši, velké sportovní výkony neplánovali, spíš si chtěli užít krás Nepálu v poklidu.

Bohužel Jitku na treku překvapila akutní horská nemoc a byla nucena vrátit se do nižších poloh. Když se jí udělalo lépe, společně s Honzou se pak sami vydali na méně náročný trek. Já pokračovala s oběma Pavly dál směrem k Everestu.

Pavlové byli fajn, ale na střídačku se u nich projevovaly mírné příznaky horské nemoci také. Postupovali jsme pomalu výš a výš, ale na aklimatizační výlety byl se mnou vždy schopen jít jen jeden z nich. Jeden den Pavel I., druhý den Pavel II. Byli opatrní, do výšek se nehnali moc rychle, ale přesto úplně fit nebyli. Jako prevenci proti nachlazení se cpali různými léky a já jim pořád říkala: „Kluci, nežerte ty prášky, bude vám z nich v téhle výšce špatně,“ ale oni že to je jen coldrex na nachlazení. Stále opakuji: „Jsou to chemický sračky, můžou mít vedlejší účinky, které se v téhle výšce o to snadněji projeví.“ Hoši ale nedbali mých rad a naléhání a občas ty prášky ještě zapili slivovicí, co si s sebou nesli jako vrcholovou prémii. Až se to stalo.

Jeden z Pavlů se v noci probudil a začal křičet: „Já jsem se zbláznil, já jsem se zbláznil. Mluví se mnou Buddha. Už jsem mu postavil tři kláštery.“ Pohled na mladého manažera, před kterým se v práci třesou podřízení, jak sedí na posteli v zářivě bílém Jägerově prádle a křičí, že se zbláznil, byl velice překvapivý. Člověk nevěděl, jestli ho má zachraňovat, nebo se smát. Postižený Pavel najednou z ničeho nic zařval: „Je mi strašné vedro!“ a vyběhl z pokoje lodže, ve které jsme spali, ven na dvůr. Hned se ale vrátil se slovy: „Kurva, to je ale zima“ a zalezl zpátky do spacáku.

Od té doby si už ti dva nevzali žádný coldrex ani jiné léky a úspěšně jsme vystoupali na Kala Pattar, kopec s nádherným výhledem na Everest. To se nepodařilo dvěma Čechům, jinak průvodcům jisté české outdoorové cestovní kanceláře, které jsme v posledních dnech potkávali. Byli to dva pánové zralého věku, kteří měli stále snahu mě a mé klienty poučovat na téma horské nemoci. Večer v lodži se cpali jakýmsi carnitinem, který jim měl pomoci zvládnout zátěž. Pěkně si odpočítávali, kolik carnitinu musí vypít na kolik metrů převýšení. Nakonec se jim z toho udělalo špatně a museli se obrátit k předčasnému návratu. A jak se tito „zkušení profesionálové“ chovali při odletu na letišti v Lukle, snad popíšu někdy příště.