Prudič Regulátor

Na zájezdu lodí přes Faerské ostrovy až na Island se sešli fajn klienti, vytvořila se skvělá parta, počasí nám nadstandardně přálo a navíc jsme s sebou měli prudiče, který pravidelně způsoboval všeobecné veselí. Ten pán se stával každým dnem oblíbenějším, o čemž svědčí i obrovské množství přezdívek, které postupně získával.

Vašek se ze začátku jevil jen jako poněkud hyperaktivní a velice zvídavý účastník, proto jako první dostal přezdívku Pionýr. Na trajektu se s mojí pomocí například snažil vnutit do kapitánské kabiny, projevoval velký zájem o směr a rychlost plavby, vybavení kapitánské kabiny, podpalubí a veškeré technické zázemí. Teď jsme už na Faerských ostrovech a nejen já si všímám, jak nehezky se chová k své manželce. Stále ji, chudáka, za něco peskuje. Že špatně zavřela zip od fotobrašny, že není schopna vidět to, co on jí v dálce ukazuje, za každou hloupost. Vyfasoval další přezdívku, Svazák. „Houby svazák, komunista to je, to je jasný,“ má v tom jasno pan František. A další přezdívka je na světě.

Pan Vašek je chytrý pán, všude byl, všemu rozumí a s nadšením poučuje ostatní. Ale stále má zvídavé dotazy, mezi ty nejčastější, se kterými se na mě obrací patří   žádosti o informace, kolik pokojů má příští penzion a kolik je na patře sprch a toalet. Já tak dokonalá nejsem a navíc je to můj první zájezd na Island, ale chyba lávky. Pak Vašek je totiž opravdu dokonalý, opatřil si reklamní brožurku se seznamem ubytoven a jen mě zkouší! Pomalu se mu začínají vyhýbat ostatní klienti, jen s jednou polskou dvojicí si dobře rozumí. A protože jeho moudra už opravdu nikoho nebaví poslouchat, skupina mi vždy děkuje, když se mi povede ubytovat Vaška s jeho bližními někde stranou od ostatních.

V rámci programu navštěvujeme také nádherné islandské vodopády. Každý je jiný, jinak vysoký, jinak široký, ale všechny jsou překrásné. Jen Vaškovi, zdá se, už lezou krkem. Přijde za mnou a manipulativně žadoní: „Těch vodopádů jsme už viděli dost. Už o ně nikdo nemá zájem. Budeme jen jezdit po termálních koupalištích“. Ptám se, jak na to přišel, že už vodopády nikoho nebaví. Zjevně má za to, že jeho názor je automaticky názorem všech. Ale jsem v klidu, hádat se s ním nebudu, on to určitě myslí dobře. A protože vím, že zbytek skupiny je v pohodě, jsem přesvědčena, že mě podrží. Do mikrofonu hlásím: „Přátelé, tady náš kolega Vašek má nápad. Vykašleme se na vodopády a budeme se už jen koupat…“ Dál už nemusím pokračovat, lidi ho posílají do… háje sami.

Ale Vašek se nedá. „Paní vedoucí, ta túra nad vodopád podle řeky nemá smysl. My bychom raději do termálního koupaliště. Nešlo by, aby nás tam řidič zavezl, zatímco budete se skupinou na túře? Vždyť to je jen kousek. A přece všechno jde, když se chce, ne?“. Takové manipulativní jednání se mi ovšem krajně nelíbí a vím, že i kdyby to šlo, tak to prostě nepůjde. A navíc ten „kousek“ je patnáct kilometrů tam a patnáct zpátky. Přece mu cestovka nebude dělat taxíka zdarma. Pak by si každý vymýšlel něco extra.

„Ne, bohužel to nepůjde. To jsou kilometry navíc a já mám vůči cestovce nějakou povinnost, kilometry navíc nemůžu připustit“.

„Vždyť to je jen kousek, jsme vaši klienti, měla byste nám vyjít vstříc!“

„V programu máte túru podle řeky a já nemůžu poškozovat cestovku zvyšováním najetých kilometrů“.

„Ale to se přece cestovka nedozví, půjde to nějak, viďte?“

„Já ani cestovka za vás kilometry navíc dopravci platit nebudeme. Zkuste se domluvit s řidičem, jestli vás tam vezme na svoji zodpovědnost“.

Vašek žadoní u řidiče Honzy, ale ten mu říká to samé a že je tam vezme, když to já dovolím. Zkouší to ještě několikrát, ale má smůlu. Koupání v jeho vyhlédnutém prameni se konat nebude. Vždyť už jsme se v termálech koupali kolikrát a ještě budeme. Ale moji neochotu mi Vašek spočítá v dotazníku, jsem totiž „neflexibilní“ a nedokážu vyjít vstříc individuálním přáním.

Ale zpátky k jeho přezdívkám. Napoleonem je nazýván už z kraje zájezdu, ale nejkrásnější příhoda popisuje získání jiné přezdívky. U jezera Mývatn nebylo ubytování nic moc. Přeplněná ubytovna, zápach z kuchyně, kde si německá skupina připravuje hostinu, k tomu navíc opravdu nezvykle vysoká teplota vzduchu s omezenou možností větrání /islandská okna normálně nejsou doširoka otevírací kvůli větru/ a všude spousta mrtvých much. Kdo by chtěl za takových podmínek trávit zbytek dne na pokoji? S několika dalšími lidmi odpočíváme venku v lávové poušti pár metrů od ubytovny s výhledem na terasu, kde si část německé skupiny připravuje gril. Budou mít k večeři grilované párečky, závidíme jim. Náš Napoleon, se kterým se už opravdu nikdo nebaví, se vnutí k Němcům a nabízí se jim, že jim ty párky sám ogriluje, je to „keine problem“ /někteří z nás rozumí „kleine problem“/. No a jak se tam tak před Němci předvádí, jak je zručný a taky umí skvěle německy, omylem jim ty párečky hodí do lávového písku. Němci jen zírají s otevřenými ústy, je jasné, že dnes budou o dietě, a my pozorovatelé se velice dobře bavíme. Jak dodává paní Věra, on ten náš Vašek není „kleine problem“, ale „grose problem“.

„Kdepak, paní, to je obergrose problem“, upřesňuje pan Libor. A další přezdívky jsou na světě.

Jako kulturně a duchovně založený člověk se projevil Vašek se spřátelenými Poláky na samotě v Heydaluru, kde jsme jednu noc též nocovali. Součástí statku tam je i kostelík. Pan Vašek požádal majitele statku o klíče od kostela a celou hodinu se z něho pak ozývaly pokorné modlitby a zpěvy „halelujá“ doprovázené hrou na harmonium. Víc nám to připadalo jako hraná show než upřímné setkání s Bohem. Když čtveřice s vážnou tváří vycházela z kostelíka, pan František jen vzdychnul „la comedia infinita“.

Poslední přezdívkou se stal Regulátor. Proč? Sedíme v horké tůni ve vnitrozemském Landmannalaugaru. Z jedné strany přitéká voda z horkého pramene, z druhé strany studený potok a díky tomu se voda hezky promíchá a výsledkem je příjemně teplá voda, ve které si každý rád pohoví. Jen je potřeba vodu „zregulovat“, jak nám názornými pohyby předvádí a vysvětluje Vašek.

Jinak to byl velmi vzorný účastník zájezdu, dodržoval disciplínu, nechodil pozdě. Jen všechno věděl, všemu rozuměl a nadšeně ostatním vysvětloval, čímž je jaksi obtěžoval. A poslední zážitek? Ten mi popsal řidič Honza smskou z letiště. On totiž Honza měl poprvé v životě letět letadlem /na Island jsme přijeli lodí, ale skupina se vracela domů beze mě, letadlem/, bál se toho a ještě se k tomu bál, aby vedle něho v letadle neseděl Regulátor. Už v odletové hale se proto s pomocí spřátelených klientů poněkud lehce opil. A pak ještě z letadla posílá sms: „Hani, průser, sedím před Regulátorem. Budu se muset ještě víc opít, abych přežil“.