Prudič v kšiltovce a pivař Ludvík

Ne vždy jsou všichni klienti na zájezdu příjemní. Občas se vyskytne typ „prudič“. Dříve jsem měla teorii, že na každém zájezdu se vyskytuje jeden až tři prudiči. Dnes se na zájezdech setkávám přibližně s žádným až dvěma prudiči za rok. Naštěstí. Možná je to díky zkušenostem nasbíraným za léta průvodcování, že nějak instinktivně z potencionálních prudičů dokážu /bohužel ne úplně vždy/ udělat klienty neprudivé. Ale přece jen, občas se prudič vyskytne. Někdy je to hodně nepříjemné a pak takový nepříjemný člověk dokáže minimálně průvodci pokazit radost z práce, jindy je takový prudič předmětem všeobecného veselí ostatních klientů.

Zájezd do Španělska odjíždí až za čtyři hodiny, ale já už jsem na místě odjezdu a společně s kuchařem nakládáme do autobusu polní kuchyni a potraviny. Všimnu si cizího chlapíka v kšiltovce, jak se motá kolem autobusu. Prý s námi jede na zájezd a chce vidět zasedací pořádek. Jenže pro ten a pro další věci teprve půjdu do kanceláře, až naložíme tu kuchyni. Ale pán chce hned vědět, kde bude sedět. Prý už jel s naší cestovkou několikrát a vždy ho posadili tak nešťastně, že mu při jízdě táhl průvan na hlavu. Proto tentokrát dorazil raději s předstihem, aby si zajistil lepší místo. Za chvíli tedy přinesu zasedací pořádek a podle instrukcí z kanceláře pokládám na každé sedadlo lísteček se jménem klienta, který tam má sedět. Pan Zdeněk už šmejdí po autobuse a hledá cedulku se svým jménem. Zřejmě se mu nezamlouvá sedadlo v uličce a vyměňuje svůj lístek s lístkem svého budoucího souseda. Je mi to jedno, nikdo další z klientů tu ještě není a předpokládám, že tomu druhému cestujícímu to bude snad šuma fuk, jestli sedí u okna nebo v uličce.

Odjíždíme, ale zatím nejsme všichni, další účastníky budeme nabírat cestou. I budoucí soused pana Zdeňka chybí, má nastupovat až v Táboře. Ujedeme sotva několik kilometrů a už se hlásí pan Zdeněk, že mu táhne na hlavu a že lidé v autobuse prý nechtějí zavřít okénko /tehdy ještě autobusy s klimatizací nebyly běžné jako dnes/.

Říkám panu Zdeňkovi: „Vždyť je červen, vedro, přece nepojedeme se zavřenými okny?“.

„Ale mně táhne na hlavu. Vždycky když jedu s vaší cestovkou, tak mi táhne na hlavu“.

Domlouvám panu Zdeňkovi, ať se vzadu dohodne s ostatními cestujícími, jsou přece dospělí lidé. Copak musí průvodce za lidi, kteří jsou starší než on, řešit i tohle? Jenže pan Zdeněk je se svým požadavkem sám a přesto se nechce vzdát. Znovu jde se svým problémem za mnou a žaluje, že ostatní mu nechtějí vyhovět a jemu opravdu táhne na hlavu. Nevím, proč si nemůže vzít na hlavu svoji kšiltovku, ale nabízím mu svůj šátek. Ten odmítne. Dál už to neřeším.

V Táboře přistupují další klienti včetně pana Ludvíka, který bude sedět s prudičem Zdeňkem. Pan Ludvík nás před prudivým Zdeňkem dokonale zachránil. Jakmile si mu totiž Zdeněk začal stěžovat, jaká je to hrozná cestovka, že ho nechají v autobuse trpět, Ludvík vytáhl láhev slivovice a říká mu: „Na, dej si frťana a vyser se na to“. Zdeňka to na chvíli zklidnilo a potom vždy, když už to vypadalo, že chce začít zase prudit, Ludvík sáhl do svých bezedných zásob alkoholu a nebezpečí včas zažehnal. A alkohol z domova, který rychle ubýval, nahrazoval alkoholem dokoupeným na místě. Domů si ze zájezdu přivezl 23 lahví vína, portského i jiného. Byli jsme mu všichni velmi vděční a říkali si, že by si za odměnu zasloužil vrátit nějaké procento z ceny zájezdu.

Pan Zdeněk překvapil i při vzájemném představování klientů při táboráku první večer na prvním tábořišti: „Vážení, jmenuji se Zdeněk Š., je mi 48 let a už jsem navštívil 53 zemí světa. Jsem rozvedený, ale to vinou manželky. Děti nemám, vinou exmanželky. Ale mám mladou, dvacetiletou přítelkyni…“ a pokračoval v sebechvále.

Na závěr jednu perličku o panu Ludvíkovi. Nikdo není nadšený z vysokého vstupného do španělských památek. Ovšem je možné využít slevy pro studenty a též pro seniory. To ale jen pro seniory starší 65 let a svůj nárok na slevu vstupného musíte prokázat dokladem s uvedeným datem narození a fotografií. Do oprávněného věku Ludvíkovi přece jen pár let chybělo, ale poradil si. Všem pokladním předkládal pražskou tramvajenku a snažil se tvářit mentálně zaostale. Fungovalo to a všichni ostatní účastníci mu jeho odvahu záviděli. Nejen proto, že za ušetřené peníze dokupoval své lahvinky.