Můj první zájezd

Píše se rok 1998, za sebou mám úspěšně zvládnuté průvodcovské zkoušky a dokonce jsem uspěla v konkurzu na průvodce pro jistou raději nejmenovanou outdoorovou cestovní kancelář. Kupodivu mě přijali i přes to, že před orientačním během, který byl součástí výběrového řízení, jsem se přede všemi zeptala, jestli ten běh může být svižná chůze. Běhání já totiž opravdu ráda nemám. Přesto jsem neměla nejhorší čas vzhledem k tomu, že mnozí běžci poněkud bloudili. Můj první zájezd směřuje na Pyrenejský poloostrov, budeme cestovat po Španělsku a Portugalsku, spát ve stanech a pojede s námi i kuchař s polní kuchyní. Já jako nováček pojedu ve funkci pomocníka, hlavním průvodcem bude „zkušená průvodkyně“ Marie.

Nejprve nás čeká náročný přejezd do Španělska. Už zde se ukazuje, že to nebude jednoduché. Řidič trasu v malíčku zrovna nemá a Marie, jak se ukazuje, navigovat podle mapy moc neumí. Vím, že s orientací podle mapy problémy nemám a ráda bych byla /zvláště jako začátečník, u kterého se čeká na to, jak se osvědčí/ co nejvíce nápomocná. Marie mi ale nedovolí s navigací pomáhat. Asi se bojí, že bych to jako zatím nezkušený průvodce nezvládla. Sama ale naviguje dost špatně a najeté kilometry narůstají. Ono když se na dálnici přejede ten správný sjezd, tak k dalšímu, kde se autobus může otočit, je většinou dost daleko. Vím, že jako nováček se musím snažit, pomáhat co to jde a ukázat, že na tu práci mám. A tak vždy když vidím, že se schyluje k nějaké chybě, volám na Marii a na řidiče, kudy bychom měli jet. Marii ale zřejmě moje aktivita vadí, stydí se asi za to, že navigování zvládnu lépe, a na řidiče ječí, že mě nemá poslouchat a má jet podle jejích pokynů, ona je přece vedoucí zájezdu! Brzy si začínám připadat jako páté kolo u vozu. Nesmím s ničím pomáhat. Cítím se špatně, nejsem ani průvodce, ani klient. A ten zájezd je na tři týdny, jak to vydržím? Jedinou práci, co jsem měla dovoleno a zároveň přikázáno dělat, bylo mytí nádobí. Nečekala jsem, že s vysokou školou skončím u mytí nádobí… A ještě snad schválně mi dali lavor s vodou za výfuk autobusu a přemístit jsem ho nesměla. Takže umývám nádobí a do obličeje mi jde smrad ze zplodin startujícího autobusu. Teď už si připadám úplně jako otrok. V cestovce mi slíbili, že mě Marie zasvětí do průvodcovské práce, ale to se nestalo. Jakákoliv moje snaha pomáhat a ptát se na něco byla marná, Marie o mě nestála, vyhýbala se mi. Proč?

Společné vycházky po městech se nekonaly. Průvodkyně Marie vždy rozdala nakopírované plánky měst, vyhlásila čas odjezdu a zmizela. Klienti chodili po městech sami nebo v malých skupinkách. Po jedné z prvních návštěv měst při odjezdu chybí Marie. Asi se zdržela. Čekáme. Už dorazili i ti klienti, kteří chodí pozdě pravidelně, hlavně fotografové, a Marie stále nikde.Čekáme dvacet minut, třicet, čtyřicet. To je zvláštní, určitě se jí muselo něco stát. Já jsem tu vlastně jako její zástupce, budu to muset řešit. S klienty jsme se dohodli, že po dvojicích v přesně určených trasách pročešeme celé centrum města a snad ji někde najdeme. Našli jsme ji. Čekala na autobus a na svoji skupinu na úplně jiném místě! A to jsme přitom měli sraz k odjezdu přesně tam, kde jsme předtím vystupovali. Ale to nebylo naposledy, „zkušená průvodkyně“ Marie se nám během zájezdu ztratila ještě několikrát. To už jsme se o ni ale tolik nebáli.

Díky Mariině orientační neschopnosti jsme si užili mnohá neplánovaná dobrodružství. Hledali jsme cestu k jakémusi menhiru. Nicméně pod velením Marie jsme najeli na lesní cestu, ze které pomalu mizel asfalt a hlavně se stále víc a víc zužovala. Cesta navíc výrazně stoupala. Jedeme do ostrého kopce, cesta je už tak úzká, že pokud proti nám vyjede i pouhý motocyklista, tak to nedopadne dobře. Navíc couvat těmi všemi serpentinami… Ne to by nešlo. Ale je to akční, klienti jsou zticha, zírají a někteří se asi v duchu modlí. Jedeme dál, není kde se otočit. Když tu najednou, na cestě leží krávy. Obrovské stádo krav se tu vyvaluje a v poklidu přežvykuje. Řidič troubí, ale je to zbytečné, krávy se ani nehnou, čumí a přežvykují dál. Až po dlouhé době se krávy zvednou a pomalu kráčí před autobusem, který se snaží je popohánět. Krávy se ale zas tak honit nenechají. V duchu si říkám, že kráva ke krávě sedá a myslím přitom na Marii. S krávami jako předvojem jsme dojeli až na vrchol horského hřebene, kde se krčilo několik domků a hospodářských stavení. Místní zemědělci užasli, kde se tam vzal autobus.

Noclehy byly také zajímavě řešené. Asi aby cestovka ušetřila za poplatky v kempech, často jsme tábořili jen tak venku u silnice. Autobus prostě zastavil někde u krajnice, kde parkoval do rána, a klienti se rozprchli se svými batohy a stany do lesa, abychom jako padesátičlenná skupina nebyli moc nápadní. Přece se ve Španělsku nesmí tábořit mimo kempy.

A úplně nejlepší byla polní polopenze. Autobus táhl vlek, kde byly obrovské kotle na vaření, vařiče a další kuchyňské náčiní. Jako sklad potravin, převážně sušených polotovarů a konzerv, fungovala falešná podlaha v uličce autobusu. Však taky švýcarští celníci nevěřili vlastním očím! Kuchař ohřál konzervy a klientům, postaveným vzorně do fronty, kydnul naběračkou jejich porci do připravených umělohmotných misek. Opravdu vysoká kultura stravování. A místa pro přípravu jídla vybírala Marie skvěle – nejkrásnější byl pruh pro krátkodobé zastavení vozidel /dnes už se tam stát dávno nesmí/ přímo na kruhovém objezdu okolo Kolumbova památníku na začátku Rambly v centru Barcelony. Když zde místní sociálně slabší občané viděli dva velké kotle s jídlem a frontu lidí s miskami, považovali to za charitativní akci „guláš zdarma“ od Armády spásy a zařadili se fronty také.

Dodnes se divím, že mě tento první zájezd od průvodcovské práce neodradil. Ta cestovka kupodivu nezkrachovala, od té doby /asi pro jistotu/ ale změnila svůj název a samozřejmě s ní už dávno nejezdím.