Ryby s mlékem k snídani

Většinu účastníků zájezdové skupiny tvoří obvykle páry různého věku. Kdybych nechtěla být považována za feministku, řekla bych, že ženy musí i na zájezdu dávat pozor na své partnery. Když jedou muži sami, bez ženského dozoru, někdy to nedopadne úplně nejlépe. Jednou se na zájezdu, opět na Island, objevili dva muži s dětmi, starší pán se zetěm a dvěma vnuky předškolního věku.

Kdyby doma maminka a babička tušily, jak se pánové o děcka starají, asi by zešílely. Malá Petruška a její mladší bratříček Péťa byly děti aktivní, zvídavé a chtěly všechno vyzkoušet. Do Snorriho bazénku s teplou vodou v Reykholtu hupsly s takovým nadšením, že se nestačily ani svléknout. Jenže z teplé vody se do chladného větrného počasí vylézá hůře a tatínka s dědečkem ani nenapadne, že by bylo vhodné děti převléknout do suchého. Děcka jsou odolná, ať je vítr nebo déšť, pláštěnku asi nepotřebují, v mokrém oblečení vydrží celý den. Malé děti zřejmě vydrží úplně všechno.

Na černé pláži u Víku jsou obrovské vlny. Pro mnohé návštěvníky je zábavou vlny pokoušet, přibližovat se k nim a pak před nimi prchat. Občas se někdo pomalý namočí, ale je to legrace. I malý Péťa je vlnami fascinovaný. Jenže občas se tu stane, že vlny člověka stáhnou do moře a pak začíná boj o život. Varuji tatínka, ať si děti hlídá, vždyť ty vlny jsou vyšší než dospělý člověk! „To je v pohodě, on si dá pozor,“ ujišťuje mě tatínek. V tu chvíli se zvedla další vlna a Péťu zalila až po hlavu. Kluk je asi opravdu zvyklý na všechno a z nečekaného dobrodružství má obrovskou radost. Jak by se asi tvářila maminka s babičkou?

Nebudu raději příliš podrobně popisovat, jak se tatínek rozhodl s Péťou v náručí přebrodit potok pod vodopádem Oxarárfossem v národním parku Thingvellir.

„Pane, vám ta voda bude jen kousek nad kolena, ale tomu klukovi až po krk. To není pro děti!“

„To je v pohodě, já ho přenesu“.

Nepřenesl. Tatínek špatně šlápl na kámen na dně, zavrávoral a kluka pustil. Naštěstí pětiletý Péťa byl opravdu šťastné a hlavně šikovné dítě. Dokázal se chytit balvanu vyčnívajícího nad hladinu a zaujmout polohu žáby, než jsem k němu dobrodila a přenesla ho zpátky na břeh.

Zajímavý byl ale i dědeček. Měl chudák jisté zdravotní problémy a každou chvíli prosil řidiče, aby mu zastavil „na malou“. Ostatní klienti mi říkali, že takhle to s ním bylo už při přejezdu z Prahy na letiště do Mnichova. Pán si své problémy ještě zhoršoval dodržováním pravidelného pitného režimu a tak jsme stavěli opravdu co chvíli. Řidič nadával, ostatní účastníci zájezdu se smáli, ale co naděláme, jsme jen lidi. Co se ale nestalo. Měli jsme zájezd se snídaněmi formou bufetu. Každý si z bohatě prostřených stolů mohl sníst co chtěl a v libovolném množství. A náš dědeček jednou posnídal ryby zalité výbornou hořčičnou omáčkou a zapil je mlékem. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Dědeček běží k řidičovi, ale není zrovna kde bezpečně zastavit. „Musíte chvilku počkat, až bude nějaké vhodné místo“, přivolává katastrofu řidič. A stalo se, pán to nevydržel a snídaně opustila jeho tělo spodní cestou přímo v autobuse. U nejbližších toalet jsme mu zastavili, aby se dal do pořádku, a pak jsem mu dala radu: „Až příště pojedete na dovolenou, vezměte s sebou i manželku. Ta na vás dohlédne.“