Zájezdový řidič a osamělé slečny

I řidič je jen člověk, a pokud je zájezd dlouhý nebo zájezdy navazují jeden na druhý, je pochopitelné, že se takový muž může cítit osamělý a rád by vedle sebe měl někoho blízkého, nejlépe osamělou slečnu, o kterou by mohl pečovat.

Šikovný řidič ví jak na to. Sleduje z oken autobusu, jak si klienti staví stany. Když zjistí, že některá slečna si stan staví sama, jde jí pomoci: „Ty jsi tady sama? Já ti pomůžu postavit stan.“ Večer potom slečně nabídne čajíček a svetřík nebo deku pro zahřátí, a v tu chvíli je jasné, že nepohodlné pětisedadlo v autobuse vyměňuje za stan se slečnou jako bonus.

Někteří řidiči a slečny jsou přece jen stydlivější a dobrý průvodce jim trošku pomůže /nechce si přece v dešti větru stavět stan, když může vystrnadit řidiče z jeho pětisedadla/. Pomoci můžou třeba placené sprchy v kempu v drahých skandinávských zemích. Když si řidič stěžuje: „Ty sprchy jsou tak drahé, ale koupat se ve studeném vodopádu mě už nebaví,“ a stejný názor má i osamělá slečna, není nic jednoduššího, než jim doporučit jít do sprchy společně a o poplatek se podělit. Dnes zaplatím já, zítra ty.

Někdy na zájezdu není žádná osamělá slečna a zrovna ta nejhezčí má s sebou toho nejudělanějšího svalovce jako dozor. Co potom? I tady zkušený průvodce pomůže. Vymyslí extra náročnou túru, které se něžná slečna zalekne a zůstane v autobuse, zatímco svalovec to přece nevzdá a na túru vyrazí i bez slečny. Takhle jednou řidič Vašek strávil celý den a noc /túra byla dvoudenní s noclehem v horách/ sám ve společnosti čtyř slečen! Koupali se v horkém prameni a Vašek jim vařil kafíčko…

Hůř dopadl kolega průvodce Zdeněk, se kterým jsme se sešli na zájezdu na skotské ostrovy. Nejprve si vyhlédnul krásnou slečnu Elišku, která byla na zájezdu se svým tatínkem. Jenže když se Zdeněk Elišky zeptal, jak se vede jejímu „dědečkovi“,Eliška se urazila a Zdenda měl po žížalkách. Byla tam ale ještě sympatická slečna Šárka v doprovodu rodičů. Zdeněk, od pohledu slušný vzdělaný inteligentní chlapec, nasadil image intelektuála, a přestože večer v chatce, kterou sdílel se mnou a dvěma řidiči, vždy mluvil hůř jak dlaždič /asi aby se jako mladé ucho vyrovnal dospělým chlapům řidičům/, před klienty působil seriózně a slečně začal vyprávět duchaplné informace ze skotských reálií. Mamince Šárky se Zdeněk docela zamlouval, ta vždy, když viděla, že se Zdeněk blíží k Šárce, vzala manžela za ruku se slovy: „Pojď, tatínku, půjdeme se ještě podívat tamhle,“ a odvedla ho pryč, aby si mladí mohli povídat. Vždyť je to takový chytrý chlapec, co všechno toho zná a jak o tom umí vyprávět! Ten to dotáhne daleko! Tatínkovi se to moc nezdálo, ale mlčel. S Šárkou se to vyvíjelo slibně, jenže ona bydlela v chatce s rodiči a Zdeněk sdílel chatku se mnou a řidiči. A počasí na randění venku večer moc příznivé nebylo. Konečně na jihu Skotska už bylo ubytování v hotelech, v pokojích po dvou. Jenže stále jsem tam kořenila já. Ale i Zdeněk se dočkal. Já totiž musela ze Skotska předčasně odletět, abych mohla odjet na jiný zájezd, a Zdeňkovi zbyl pokojíček jen pro něho. Šárka měla pokoj s přistýlkou u rodičů, musela počkat až usnou. Šárka už je v pokojíčku u Zdeňka. Jenže…

Řidiči mající tentokrát vlastní pokoj, ale se sprchou společnou v patře, si vyšli do sprchy jen omotaní ručníkem a zabouchli si dveře, klíč zůstal v pokoji. Na recepci nikdo není a stejně by se nedomluvili. Jenže oni ani nevěděli, kde Zdeněk bydlí, prozíravě jim to neřekl. Neřekl to totiž pro jistotu vůbec nikomu a řidiči začali klepat na dveře všech klientů a hledat průvodce. Průvodce hledali všichni, až našli. Zdeněk měl smůlu. A dodnes na ně vzpomíná jako na kazi..ky.